CHorvatsko 2012
Poloostrov Pelješac
Po Istrii druhý největší poloostrov v chorvatském Jadranu (plocha 348 km2). Rozkládá se v jižní Dalmácii mezi Neretvanským a Malostonským průlivem (Neretvanski a Malostonski kanal, též kanal Malog Stona) na severu a severovýchodě, které ho oddělují od pevniny. Pelješackým a Mljetským průlivem (Pelješki a Mljetski kanal) na jihovýchodě a na jihu je oddělen od ostrovů Korčuly a Mijetu. Pelješac se táhne od Stonské šíje (Stonska převlaka) na jihovýchodě k mysu Lovište (Rt Lovište) na severozápadě. Poloostrov je 65 km dlouhý a 3 až 7 km široký.
Vápencové, poměrně vysoké hřebeny se táhnou podél pobřeží. Mezi nimi se ve středu poloostrova rozkládá úrodné polje proslulé nejlepšími druhy chorvatské vinné révy. Severovýchodní část pobřeží je vystavena chladným větrům z vnitrozemí. Je to obávaná bóra či bura.Tato část je také chladnější a sušší než jihozápadní a západní část, kde se naopak příznivě projevují účinky větru zvaného jugo. Tato část je vlhčí a teplejší. Právě zdejší pobřeží chráněné před bórou je nejpříjemnější a je vyhledávanou turitickou oblastí (průměrné teploty: leden 9,1 °C, červenec 26,5 °C).
Nejvyšší horou poloostrova je 961 m vysoký Sveti Ilija (zvaný též Hadí vrch čili Zmijino brdo podle někdejšího italského názvu Monte Vipera za vlády Benátek). Jedovatí hadi tu sice žijí dodnes, stáhli se však do málo přístupných, divoce zarostlých lokalit v horách. Při turistickém výstupu na horu Sveti Ilija stezce není třeba se jich obávat, v každém případě se však doporučuje obout si na túru dobré boty. Ke zlikvidování hadů byli na Pelješac podobně jako na Mljet dovezeny na přelomu 19. a 20. stol. promyky mungo.Počet hadů na poloostrově pak výrazně poklesl. Na Pelješackém poloostrově žijí také šakali. Pelješac je jediným místem v Evropě, kde žijí ve volné přírodě. Byli tu vysazeni v 19. stol.
V severní části poloostrova roste makchie a jsou tu borové lesy. Porost utrpěl nedávných letech obrovské škody při letních požárech, z nichž se dosud úplně nevzpamatoval. Oheň se místy rozšířil až ke zdejším proslulým vinicím, které rovněž částečně poničil.
Úrodné krasové polje ve vnitrozemí pokrývají převážně vinice. Odtud pochází proslulé značkové víno dingač a postup. Na pobřeží se též pěstuje jižní ovoce, mandloně a olivovníky. Stále výnosným odvětvím je rybolov, včetně umělého chovu ústřic v Malostonském záliv.U Stonu jsou dosud saliny; i když jejich výnos citelně poklesl, dosud jsou vítaným zdrojem příjmů.Pro ekonomiku poloostrova nabývá stále na významu cestovní ruch. Na poloostrově žije v současné době 8250 obyvatel.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
STON - město soli
Pokud bude vaše prázdninová cesta směřovat do Jižní Dalmácie, bylo by škoda, kdybyste jen tak minuli městečko Ston, ležící tam, kde se z pobřeží odbočuje severozápadním směrem na Pelješac, druhý největší jadranský poloostrov. Zdánlivě je to městečko bezvýznamné; kdo by také čekal ve zdejší dosti fádní krasové krajině něco mimořádného. A přece je Ston pravý skvost, město, které významně ovlivnilo hospodářský, a tím i politický vývoj v Dubrovnické republice.
Ston, resp. jeho saliny byly od konce středověku do zániku Dubrovnické republiky, tj. do konce 18. století, jedním z hlavních zdrojů ohromného bohatství tohoto miniaturního státu. A nebyly to saliny jen tak ledajaké, byly největší v jižní polovině Jadranu. Sůl se tu podle archeologických nálezů těžila již za Ilyrů, v prvním tisíciletí př. Kr.
Dubrovník o získání stonského území velmi usiloval a byl proto začátkem 14. století ochoten je koupit za jakoukoli cenu. Zaplatil proto raději všem, kdo se prohlašovali za právoplatné majitele (srbský car Dušan a bosenský král Štěpán), i když jejich držba byla sporná.
Své nově získané teritorium zabezpečil opevněním, které s výjimkou opevnění samotného Dubrovníka nemělo v těchto končinách Evropy sobě rovného. Součástí záměru bylo i plánovité vybudování nového města. Šlo ve své době o jeden z nejvelkolepějších pevnostních a urbanistických projektů v tehdejší Evropě (14. - 15. stol.) a jeho tvůrci patřili ke stavitelským špičkám.