Turecko 2013
Pamukale a Hierapolis
Pamukale, v překladu Bavlněný hrad, je vzácná přírodní oblast pokrytá bílým travertinem, který tu už tisíce let tvoří kaskády a jezírka. Horká minerální voda zde stéká po svahu a zanechává za sebou stopu v podobě krápníkové výzdoby, malých jezírek a bizardních útvarů. Nachází se v asijské části Turecka, blízko města Denzili. Součástí této oblasti je Hierapolis, dnes již zbytky antického města, (dochovaly se vesměs pouze ruiny), které je už tisíce let vyhledáváno pro svoje léčivé termální prameny. Ještě dnes se můžeme koupat v římských lázních a odpočívat na zbytcích antických sloupů. V Hierappolis se do dnešních dnů zachovalo také antické divadlo. Dnes z něj zbyly jen ruiny, ale mimořádně zajímavé, stejně jako výhled na okolní hory. Procházka kolem zachovalého amfiteátru či Byzantské brány nezapomenutelným zážitkem.
Terasy z minerálů:
Ve skutečnosti se však za slovem Pamukale nachází nádherný, tisíce let starý přírodní unikát. Pamukale je přírodní útvar rozprostírající se na relativně rozsáhlé ploše. Vrátíme-li se k překladu slova Pamukale, skutečně najdeme podobnosti. Bílá barva a oblé tvary tohoto přírodního útvaru může skutečně připomínat bavlnu. Krajina je bělostně čistá, třpytivá, tvořená travertinem a krápníkovou výzdobou, která se zde za neuvěřitelně dlouhou řadu let vytvořila. Celá oblast Pamukale je velmi členitá, tvořená kaskádami, jezírky a terasami.To vše bylo vytvořeno silně mineralizovanou vodou, která z vršku přírodního útvaru Pamukale vyvěrá a stéká po terasách, kde se postupně vytváří ona působivá jezírka.Není těžké odhadnout, že zde bylo využíváno léčivých pramenů z Pamukale pro Hierapolis
Blízká Hierapolis:
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hacibektaş - svatyně tureckých dervišů
Svatyně Hacibektaş leží ve stejnojmenném městečku v samém srdci Turecka nedaleko turisticky atraktivní Kapadokie. Nejde o běžnou mešitu, ale o klášterní komplex kdysi mocného dervíšského řádu Bektaşi, jenž dnes slouží jako muzeum. Uvnitř se nachází hrobka velkého súfíského filosofa Haci Bektaşe Veliho.
Súfísmus (islámský mysticismus) měl ve středověku velký vliv na rozvoj muslimského světa. Súfíové hlásali lásku k Bohu a byli přesvědčeni, že k jeho poznání nelze dospět pouhým studiem koránu. Mezi prostými lidmi získali rychle velkou oblibu. Díky nim zapustili v islámu kořeny nové prvky, úplně cizí původnímu učení proroka Muhammada. Jedním z nejcharakterističtějších byla vážnost prokazovaná súfiskému učiteli, která po jeho smrti často přerostla v jeho uctívání.
Anatolští dervišové
První súfiské řády začaly vznikat v 9. století. Jejich členové si nejprve připomínali Boha pronášením určitých magických vět a ovládáním dechu, čímž prohlubovali soustředění. Později však vznikl v každé svatyni společný rituál, při němž věřící dosahovali extatických náboženských zážitků zpěvem, tancem a poslechem hudby. Mnohé řády se příliš neřídily přísnými přikázáními koránu a nechávaly se silně ovlivnit jinými náboženstvími nebo původními pohanskými kulty. Patřili k nim i stoupenci Haci Bektase Veliho. Jejich náboženské úkony provázelo podávání chleba, vína (!) a sýra vzdáleně připomínající křesťanské svaté přijímání, zpovídali se svému učiteli a věřili v jakousi Trojici boží, kterou představoval Alláh, Prorok Muhammad a jeho zeť Alí.
Zlatým věkem súfiských řádů bylo 13. století. Tehdy také působil světec Haci Bektaş Veli. O jeho životě je toho známo jen málo. Pravděpodobně se narodil ve východoíránském Nišapúru roku 1208. Když dokončil dlouhá studia, vydal se na pouť do Mekky. Poté cestoval po muslimských zemích až nakonec doputoval do Anatólie. Našel tu zemi rozdělenou mezi několik rozhádaných tureckých dynastií a ohrožovanou mongolskými nájezdníky. S ideou restaurovat rozpadlou tureckou jednotu a spojit úsilí k vybudování společného bezpečného domova všech muslimů putoval z jednoho města k druhému až se nakonec usadil na místě dnešní svatyně Hacibektaş.
Bratrstvo černého kotle
Jako duchovní vůdce a hlasatel morálky připravil Haci Bektaş Veli cestu pro nástup Osmanské říše v Malé Asii. Byl uznávaným duchovním, ale i vůdcem vojáků a učitelem rolníků. Prosazoval turecký jazyk a literaturu a pomáhal popularizovat islámskou víru.
Po smrti svého zakladatele se sekta Hacibektaş v Anatólii rychle rozrůstala. Částečně pro podobnost některých obřadů s křesťanskými, neboť v mnoha oblastech země žil ještě odkaz Byzantské říše. Později byl řád silně propojen se sbory obávaných janičárů. To také připomíná jeden z exponátu uvnitř dnešního muzea – posvátný karakazan neboli černý kotel. Tento předmět byl velmi důležitý jak pro členy sekty, tak i pro janičáry. Měl symbolizovat společenství a pospolitost, tak jako Poslední večeře páně v křesťanství. Janičáři také vyslovovali jeho převrácením nespokojenost se sultánem, což někdy skončilo i jeho sesazením z trůnu.
Zatímco život Haci Bektaşe Veliho je do jisté míry zahalen tajemstvím, jeho učení je dobře známo. Zanechal totiž po sobě velké literární dílo zvané Makalat, které podává ucelený obraz o jeho mystických myšlenkách a filozofických názorech. Cesta vedoucí k osvícení má podle této bible tureckých dervíšů čtyři fáze, které jsou nazývány „Čtvery dveře“. Prvním krokem je schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Druhým stupněm je povinnost žáků modlit se dnem i nocí a vzývat boží jméno. Třetí fáze je zakladatelem řádu nazývána Marifet čili osvícení. Posledních „dveří“ dosáhne pak jen ten mystik, který praktikuje skromnost, pokoru, zcela zapomene sám na sebe a pohrouží se do stavu nekonečného rozjímání a modlitby. Dnešnímu člověku je však nepochybně více srozumitelný světcův důraz na lásku, rovnoprávnost mezi mužem a ženou a ideály humanismu.
Prohřešky, které Haci Bektaşe Veliho nejvíce pohoršovaly, byly okázalost, pokrytectví a nestálost. Často se traduje jeho výrok: „Nemá smysl očistit se zvnějšku, když v duši sídlí zlo.“
Zakázaná sekta
Z původní školy, kde kázal Haci Bektaş Veli, se dodnes nezachovalo nic. Výstavba dnešního klášterní komplexu započala až ve 14. století a jeho jednotlivé stavby vznikaly průběžně během osmanského období. Nacházejí se tu tři nádvoří, nádherné fontány a několik posvátných hrobek. V té nejuctívanější leží sarkofág zakladatele řádu pokrytý ozdobnými látkami s vyšitými citáty z koránu. Největší kopule se klene nad salonem Meydan Evi, kde kdysi probíhaly slavnostní obřady zasvěcení nových členů. Dnes si zde mohou návštěvníci prohlédnout tradiční hudební nástroje a stylové portréty Haci Bektaşe Veliho.
Uvnitř svatyně je vystaveno také několik archivních snímků, které připomínají, že toto místo navštívil roku 1919 pozdější zakladatel turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk. Jeho vztah k učení Haci Bektaşe Veliho byl tedy patrně kladný. Přesto nechal řád Bektaşi spolu s ostatními dervíšskými sektami roku 1924 postavit mimo zákon. Důraz, který kladli jeho stoupenci na tradice, byl totiž v rozporu s moderními reformami, které prosazoval.
Učení Haci Bektaşe Veliho nebylo však v Turecku zapomenuto a nakonec došlo i k jeho částečné rehabilitaci. V roce 1964 byl klášter zpřístupněn veřejnosti jako muzeum a každý rok mezi 16-18 srpnem se tu koná velká náboženská slavnost, oficiálně prezentovaná jako kulturní festival.
Súfiské učení je zkrátka stále přitažlivé i pro mnohé dnešní muslimy a říká se, že stoupenci starých dervišských sekt jsou nyní hlavními silami islámského fundamentalismu v zemi. Vztah většiny dnešních Turků k Haci Bektaşi Velimu je však podobný jako vztah Čechů k J. A. Komenskému. Málokdo četl něco z jeho díla, všichni ho však uznávají jako velkého učence. Často se lze setkat s názorem, že jeho humánní zásady korespondují s Mezinárodní deklarací lidských práv z roku 1948. To je jistě trochu přehnané, ale v mnohém tento myslitel určitě předběhl svou dobu. Vždyť v některých částech světa by byl (možná) ještě dnes považován za kacířský jeho často citovaný (slavný) výrok: „Národ, který neposkytuje svým ženám vzdělání, se nemůže vyvíjet.“
Alláhovi heretici
V souvislosti s islámem se často píše o rozdílech mezi šíity a sunnity Trochu se přitom zapomíná, že velká část muslimů, kteří přicházejí do Evropy nebo žijí přímo za jejími humny, patří také k alevitům (álawité a pod). Stoupenci tohoto duchovního islámského směru neuznávají tradiční výklad koránu, neřídí se právním kodexem šaríja, nemodlí se pětkrát denně, nedrží ramadán a dokonce ani nedodržují zákaz pití alkoholu.
Udržování vnitřní čistoty je u nich nadřazeno všem vnějším projevům a rituálům. K učení patří také důraz na rovnoprávnost žen. Alevity spojuje se šíity láska k Alimu, kterého považují za právoplatného následníka proroka Mohameda, ale značný vliv na jejich víru mělo i východní křesťanství - jejich prvními stoupenci byli možná i byzantští konvertité. V Turecku tvoří alevité téměř pětinu obyvatelstva. Řád Bektaşíja (bektaši) je jednou z odnoží sekty Alevitů.
Dále patří k alevitům takzvaní tahtaci (tahtacilar, doslova: sekáči dřeva). Ti obývají především hory táhnoucí se podél pobřeží Středozemního moře a svůj hlavní seminář mají v Narladere u Izmiru. Většinovými šíity bývají alevité často označováni za zavrženíhodné odpadlíky od islámu. Dodnes to proto nemají v Turecku jednoduché. Vzácností nejsou ani krvavé incidenty. Například v roce 1995 došlo v Sivasu během kulturního festivalu k masakru, při kterém zahynulo v plamenech přes třicet alevitů. Útočníci vyvázli se směšnými tresty. Není divu, že právě příslušníci této komunity tvoří v Evropě třetinu tureckých imigrantů.
Informace na cestu
Hacibektaş leží asi 45 od města Nevšehir, které je centrem slavné Kapadokie – regionu kam láká každou sezónu tisíce turistů bizarní krajina s nezvyklými skalními útvary. Snadno sem lze podniknout půldenní výlet autobusem. Rozhodnete-li se zůstat déle, můžete vybírat z několika hotelů nižší a střední kategorie. Nesrovnatelně lepší výběr najdete však v Nevšehiru a turisticky frekventovanějších městečkách a obcích v okolí: Avanos, Goreme, Ucisar.
Nejvhodnějším dnem k návštěvě městečka Hacibektaş je středa, kdy se tu pravidelně koná velký trh, na který přijíždí stovky venkovanů z okolních vesnic. Každý rok mezi 16. a 18. srpnem se koná ve městě velký kulturní festival. Někdejší muslimská svatyně je dnes oficiálně muzeem. K návštěvě tohoto místa proto ženy nepotřebují šátek. Návštěvníci se též u vchodu nezouvají. Decentní oděv je zde však přesto namístě. Krátké kalhoty i jinak nepřiměřené oblečení může vzbudit pohoršení u některých domácích návštěvníků.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mahmudiye
Mohou za to nejen hrozivé vojenské checkpointy na jediné silnici, která sem z města Van vede (souvisí s partizánskou válkou kurdských separatistů), ale také skutečnost, že posledních několik let je interiér stavby nepřístupný kvůli havarijnímu stavu historického zdiva a nebezpečí padajících kamenů.
Pevnost Mahmudiye (Krásná voda)
Ve většině knižních průvodců po východním Turecku budete název Mahmudiye marně hledat. Hrad v nich bývá mylně uváděn pod jménem vesničky Hošap (též Hošab), nad kterou stojí. Tu zas nenajdete na většině aktuálních map. Tam leží totiž na jejím místě obvykle nápis Güzelsu, což znamená v turečtině totéž, co kurdsky či persky Hošap, tj. Krásná voda.
Hrad Mahmudiye (turecky Hoşap Kalesi) je bezpochyby jednou z nejmalebnějším pevností na celém Blízkém Východě. Odpradávna byla ze skalního ostrohu, na kterém stojí, kontrolována obchodní cesta spojující nehostinné hory Kurdistánu a Arménie s úrodnými nížinami řek Eufrat a Tigris. Současnou podobu dal hradu významný kurdský emír Sari Süleyman z dynastie Mahmudiye v roce 1643. Součástí stavby, jež měla prý původně 360 pokojů, jsou dvě mešity, troje lázně a samozřejmě i vězení. Portál hlavní brány do hradu je bohatě zdoben různobarevnými kamennými reliéfy se zvířecími motivy. Ohromujícím dojmem dodnes působí zubaté hradby, připomínající svým nezvyklým tvarem tak trochu dinosauří hřbet. Úžasný výhled z nejvyšší hradní věže je důkazem vynikající strategické polohy. Podle pověsti byl kurdský vládce na tuto stavbu natolik pyšný, že nechal hned po jejím dokončení svému talentovanému architektovi useknout obě ruce, aby už nikdy nemohl postavit žádný podobnou citadelu.
Kolem hradu Mahmudiye jsem projel na svých cestách po Turecku několikrát a vždy mne jeho silueta fascinovala. Poprvé jsem ho navštívil v roce 1999. Tehdy byl ještě interiér této unikátní památky přístupný. Přesto jsme zde byli uprostřed letní turistické sezóny úplně sami. Sympatický správce s velkým černým knírem nám otevřel skřípající kovovou bránu a provedl nás po všech nádvořích, sklepeních a zákoutích. Asi nejvíce na nás zapůsobila jediná přístupová chodba do srdce pevnosti. Po jejích ošlapaných kamenných schodech prošlo v minulosti nemálo slavných osobností středověkého Orientu. V 17. století například i legendární dobrodruh a volnomyšlenkář Ibrahim ibn Quenti.
Páchnoucí pyramidy
Těžko říci, zda dojde letos či v blízké budoucnosti k znovu zpřístupnění hradu. Pokud vím, k žádné rekonstrukci objektu zatím nedošlo. Přesto všem doporučuji návštěvu tohoto místa. Pevnost Mahmudiye stojí za vidění i zvenčí. V podhradí je navíc několik dalších historických zajímavostí. Za zmínku stojí zejména dobře zachovaný kamenný most z osmanských dob a středověký karavanseráj Hoşap Bey Han.
Nezapomenutelným zážitkem je též procházka po přilehlé kurdské vesničce. Na jejím okraji vyrostlo sice nedávno několik uniformních činžáků, ale uličky v podhradí, kde jako by se zastavil čas, mají stále své kouzlo. Kolem jednoduchých domků tu stojí podivné pyramidy, poskládané z velkých páchnoucích bochníků. Jedná se o zásoby topiva na zimu, které se rozšiřují po celé léto. Materiálem je trus ovcí, koz a oslů. K němu se přimíchá řezanka a vzniklá hmota se uplácá – někdy za pomoci speciální formy – do pravidelného tvaru. Hotové brikety pak schnou několik dní na slunci. Dřevo je ve vyprahlém Kurdistánu velkou vzácností, neboť poslední lesy tu byly lidmi zdevastovány už před začátkem našeho letopočtu a nové se v krajině zničené erozí nedaří znovu vysadit.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kouzlo tureckých vodopádů
Vždyť právě zde také pramení mnoho velkých řek. Kromě notoricky známých toků Eufratu a Tigrisu najdeme v Anatólii také legendární řeku Halys (dnešní Kizilirmak), jejíž překročení se stalo osudné starověkému králi Kroisovi. Dále touto krajinou protéká bystřina nazývaná v řeckých bájích povědomě znějícím názvem Meander. A daleko na východě, poblíž biblické hory Ararat, se rodí důležité vodní zdroje Arax a Záb.
Atrakce na Turecké riviéře
Nejnavštěvovanějšími vodopády v „zemi obráceného půlměsíce“, jak Turecko někdy nazývají ve svých prospektech cestovní kanceláře, jsou ty, co se nacházejí poblíž turistických letovisek u Středozemního moře. Patří mezi ně nevysoký, ale velmi půvabný vodopád Manavgat u stejnojmenného městečka jen asi 10 km od pobřeží. Voda zde má až nepřirozeně tyrkysovou barvu. Mnohem vyšší a atraktivnější je vodopád Kurşunlu u města Antalya. Poblíž tohoto vyhlášeného střediska Turecké riviéry se nacházejí ještě další dva neméně zajímavé vodopády. Yukari Düden (Horní Düden) leží v pěkném, nicméně v sezóně značně přelidněném parku, kam lze z centra snadno dojet veřejnou dopravou. Za zmínku stojí, že široký vodní závoj zde nemusíte obdivovat pouze z dálky. Po speciálně vybudovaném chodníčku lze padající říční proud i podejít z jednoho břehu na druhý, což je zajímavý zážitek jinde nevídaný zážitek. Aşagi Düden (Dolní Düden) padá s třicetimetrové výšky přímo do moře nedaleko populární pláže Lara na okraji Antalye. K tomuto romantickému místu z přístavu pravidelně vyjíždí vyhlídková loď.
Mlynáři z pohoří Taurus
Další velké vodopády se nacházejí v pohoří Taurus. Největším a nejznámějším je bezpochyby soustava vodopádů Kapuzbaşi na úpatí krasového pohoří Aladaglar (též Ala Daglari). Na první pohled suché skalnaté hory skrývají v podzemí nevyčerpatelnou zásobu vody. Jejím zdrojem je na vrcholech tající sníh a rozsáhlé jeskyně plné ledu. Vodopády vyrážejí nečekaně na několika místech přímo ze skalní stěny. Většina měří okolo 20 metrů. Některé vytvářejí jen slabý vodní závoj, jindy jde však o mohutné sloupy vody o průměru mnoha metrů, které způsobují ohlušující burácení.
Lidé z blízké vesnice dodnes využívají slabších bočních proudů tohoto vodopádu jako náhonů pro jednoduché mlýny. Je zajímavé pozorovat domorodé staříky při práci. Vlastně se ani o žádnou práci nejedná. Stačí prostě na starobylý mlýnský kámen naházet zrní a pak jen u sklenky čaje počkat, až se promění v mouku. Určitě nejde o výnosný byznys, ale zdá se, že je to spíše jakýsi rituál, jenž je dodnes vykonáván z pouhého zvyku nebo z nostalgie po starých dobrých časech. Každopádně tato činnost místní důchodce evidentně baví a uspokojuje. Navíc se při ní občas setkají s turisty, což je v tomto zapadákově vždy příjemným rozptýlením.
Za pozornost stojí určitě také malebný vodopád Girlevik u města Erzincan ve východní části pohoří Taurus (též Antitaurus). Jeho bílé proudy burácí na úpatí třítisícového hřebene Munzur Daglari. Asi 30 metrů vysoká kaskáda s menšími travertinovými útvary láká svou nezvyklou krásou i domorodé výletníky z okolí. Každý víkend na okolních loukách najdete desítky piknikujících rodinek. Kromě dek a samovarů mají sebou obvykle i přenosné rošty, na kterých si opékají skopový kebab nebo pstruhy z přilehlých sádek. V zimě celý tento vodopád zamrzá a jeho vodní proudy vytváří bizarní ledové útvary, jenž lákají špičkové horolezce.
V divokém Kurdistánu
Ten asi nejkrásnější a nejromantičtější vodopád v Turecku ovšem najdete až zcela na východě země kousek od hranic z Íránem. Tady v samém srdci „Divokého Kurdistánu“ přerušuje náhle majestátní ticho hor burácení bezmála 20 metrů vysokého Muradiye şelalesi na řece Bendimahi.
Překrásný přírodní výtvor si lze prohlédnout z provazového mostu, který je zavěšen vysoko nad hladinou jen pár metrů po proudu říčky. Turisté se na tomto místě objevují jen vzácně. Zážitek z návštěvy nádherného přírodního úkazu je tak obvykle umocněn setkáním s pohostinnými domorodci, kteří nevidí v cizinci jen zdroj příjmů, jak je tomu často na západě země.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zrádný Bospor
Každé pořádné město má svou řeku. Řeku, která se každé ráno třpytí v záři nad ním vycházejícího slunce, mírně šplouchá o navigaci a nemilosrdně unáší vše, co se octne v její tiše plynoucí vodě. Obvykle se na její temné hladině rozmazaně odráží jeho neopakovatelná vertikální plastika a protilehlá nábřeží spojují starobylé mosty. Zkrátka bez řeky se žádné dokonalé město prostě neobejde. Naše stověžatá Praha má Vltavu, Budapešť „krásný modrý Dunaj“, Paříž stříbrnou Seinu, Londýn zamlženou Temži a indické Váránasí posvátnou Gangu. Istanbul nemá sice ani tu nejmenší říčku, ale zato má Bospor – třicetikilometrovou mořskou úžinu rozdělující dva kontinenty a spojující dvě moře.
Historie Kravského brodu
Bospor, řecky Bosphoros, znamená doslova Kravský brod. Právě zde, v modrozelených vlnách tohoto průlivu, měla totiž podle jedné antické báje záletná nymfa Ío menší nehodu. Když plavala přes úžinu z jednoho světadílu do druhého na dostaveníčko se svým božským milencem Diem, rozhodla se jeho zákonná manželka Héra, jež na své sokyně vždy nesmírně žárlila, využít této chvíle a svého kouzelnického umění k pomstě. A tak se stalo, že na asijském břehu vstoupila do vody rozkošná slečna Ío a do Evropy doplavala kráva. Tato trapná příhoda pochopitelně neušla pozornosti a od té doby se přírodní strouze spojující Černé a Marmanské moře říkalo Bosphoros – Kravský brod.
Tudy podle jiné a mnohem známější staré řecké pověsti plula slavná devítiveslice Agró s nejproslulejšími reky celé Helady do Kolchidy za Zlatým rounem. Na palubě nechyběli synové hromovládce Dia: Kastór a Polydenkés. Dále zde byl krásou bohům rovný Iasón, silný Théseus, Meleagros z Kalydónu, okřídlení bohatýři Kalais a Yétes, Lynkens, jehož pohledu neuniklo nic na zemi ani pod ní. Mezi pasažéry patřil též pěvec Orfeus. Ještě nikdy se na jedné lodi nesešlo tolik hrdinů. Všechny je dnes znají lidé na celém světě jako Agronauty (doslova: plující na Agró).
Nebezpečná úžina
Proč se o tom zmiňuji? Právě Bosporská úžina byla totiž bezpochyby nejobtížnějším úsekem celé jejich nemálo dobrodružné plavby. Vlastně jím byly Symplégady, skály u vchodu do Černého moře, které se neustále s ohlušujícím rachotem srážely a zase rozestupovaly a navíc se kolem nich moře divoce vzdouvalo a na jeho rozbouřené hladině se tvořily zhoubné víry. Žádná loď nemohla proto proplout symplégadskými skalami bez nehody. A byly to právě Agronauti kteří jimi propluli jako první, načež skály zůstaly v klidu – naplnila se tak předpověď, že symplégadské skály se přestanou srážet teprve tehdy, až jimi propluje první loď. Takže nebýt jich, nebyl by dnes Bospor jednou ze strategicky a hospodářsky nejdůležitějších mořských úžin, jíž proplouvá každý den bezpočet malých i velkých lodí přepravujících zboží za milióny.
A jak to, že se statečným Agronautům podařilo symplégadskými skalami proplout?
Slepý stařec Fíneus jim kdysi poradil, za to že ho zbavili obtížných Harpyjí, jak se přes vražedné skály dostat. A když slavní rekové stáli před Symplégadami, vzpomněli si na jeho radu, aby nejdříve vypustily holuba a jestliže on šťastně proletí, propluje bez pohromy i Agró. Eufémos tedy vypustil holuba a ten proletěl mezi skalami jako šíp. Skály se těsně za ním prudce srazily a stačily mu ještě vytrhnout několik pírek z ocasu. Agronauti radostně zajásali a opřeli se svými silnými pažemi do vesel. Symplégadské skály se před nimi rozestoupily a mohutná vlna se zpěněným hřbetem vrhla Agró mezi ně. Tu se vzedmula druhá vlna a mrštila loď zase zpět. A přihnala se ještě další vlna, vysoká jako hora, padla na loď a zatočila s ní, jako by to byla skořápka. Jen taktak, že se Agró zmítaná rozběsněným mořem nepotopila. Vtom se začaly skály k sobě znovu přibližovat. Špatně by to jistě s Agronauty dopadlo, kdyby jim nepřispěchala na pomoc sama bohyně Athéna, Diova nejoblíbenější dcera. Svou rukou zadržela v poslední okamžik jednu ze skal a druhou popostrčila loď tak, že vylétla z průlivu jako střela. Jen záď trochu poškodily skály, které za ní opět srazily a jež poté, co se zas rozestoupily, zůstaly již navždy nepohnutě stát po stranách průlivu.
Lze do Asie doplavat?
Kde přesně ležely Symplégady? Zbylo z nich něco do dnešních dob? A mohlo vůbec něco zbýt z bájných skal, které nejspíš existovaly pouze ve fantazii starověkých mořeplavců? To byly otázky jež nám vířily hlavou, když jsme seděli nad mapou jedné z istanbulských čajoven a plánoval detaily výletu po Bosporu.
A k čemu jsme to potřebovali vědět? S kamarádem jsme se rozhodli přeplavat Bospor z Evropy do Asie a učinit tento bláznivý kousek právě v místech legendárních skal nám prostě připadalo zvlášť romantické. A proč jsme chtěli přeplavat úžinu, přes kterou vedou dva mosty a navíc přes ni každou chvíli jezdí velmi levný trajekt? Prostě jen tak. Přišlo nám to zkrátka jako dobrý nápad. Chtěli jsme prožít zajímavý den. Navíc v Asii zatím ani jeden z nás dvou doposud nebyl a dostat se na tento kontinent napoprvé tímto dobrodružným způsobem nám připadalo celkem stylové.
Plánovali jsme to už doma v Praze, ale definitivně jsme se k tomu rozhodli předposlední den našeho týdenního pobytu v Istanbulu. Až doposud jsme se chovali jako řádní turisté, smlouvali na bazaru, nakukovali do mešit a ochutnávali orientální speciality v pouličních lokantách. Teď jsme však měli chuť provést něco originálního.
Když jsme zjistili, že z nábřeží Eminonu vyplouvá každý den několikrát loď na okružní cestu po Bosporu, rozhodli jsme se spojit svůj záměr s touto vyhlídkovou plavbou. V pravidelných intervalech vyjíždějící výletní loď má totiž tu výhodu, že z ní lze kdekoli vystoupit a dál pokračovat dle libosti některým z následujících plavidel. Na trase je několik zajímavých zastávek, ale nás nejvíce zaujali poslední dvě – pevnost Rumeli Kavagi na evropském břehu a protilehlá pevnost Anadolu Kavagi na asijské straně úžiny. Došli jsme totiž k závěru, že Symplégady musely ležet právě někde v těchto místech, kde se Bospor naposled zužuje před ústím do Černého moře.
Plavba mezi památkami
Vyhlídkové plavby po Bosporu zajišťují velké žlutobílé lodě. Poté, co přirazí k molu, posádka je hbitě ukotví tlustými lany k železným pilířům. Poté se otevřou turnikety a cestující mohou po dřevěných lávkách vstoupit na palubu. Přestože je plavidlo dvojpatrové, někdy jen sotva pojme nápor cestujících. Výlet na Bospor se stal velkou atrakcí, neboť slibuje pohled na mnoho od sebe značně vzdálených památek, které navíc většina turistů stejně nemá čas navštívit.
Vyplouvá se z nábřeží Eminonu, které leží na západní straně zálivu Zlatý roh nedaleko Galantského mostu. Po odražení od břehu vidíme nejprve s odstupem čtvrť Galanta, jíž dominuje stejnojmenná věž. Na opačném břehu se začíná v celé své kráse ukazovat historické jádro Istanbulu, kterému se říká Sultanahmet. Les minaretů končí na konci poloostrova kopulemi a věžemi paláce Topkapi, kde po staletí sídlili osmanští sultáni. Bezpočet legend a historek se váže k tomuto místu. Průvodci z oblibou upozorňují, že z hradeb za harémem bývaly shazováni do temných vod Bosporu neposlušní enuchové a vzpurné souložnice. A je na tom jistě dost pravdy. Staré osmanské kroniky zaznamenávají například řádění sultána Ibrahima Šíleného, který nejednou dostál své pověsti, a při jednom svém běsnění nechal dokonce zašít do pytlů a hodit do moře všechny své konkubíny!
Přímo naproti paláci Topkapi je poblíž asijského břehu vidět malý ostrůvek se slavnou věží Kiz Kulesi (Dívčí věž). Ta sloužila dříve jako maják, který usnadňoval lodím vjezd do průlivu. Kdysi byl prý u ní ukotven velký řetěz, který přehrazoval napříč celý Bospor a bránil obchodníkům, kteří nezaplatili stanovené clo, v proplutí do města nebo dále do Černého Moře.
Hned jak loď opustí záliv Zlatý roh a ocitne se uprostřed samotného průlivu, mohou cestující na levé straně plavidla obdivovat velkou bílou budovu, jejíž sloh poněkud narušuje orientální ráz města. Jedná se o palác Dolmabahce, kam se přestěhovali osmanští sultáni se svým dvorem v 19. století. Budova kopírující evropské slohy té doby zaujme především svou okázalou velikostí. Nemá ono pohádkové kouzlo, které obestírá původní palác Topkapi i jiné starobylé stavby ve městě.
Mnohem zdařilejší je architektura honosných vil yali v tradičním osmanském stylu, které lemují opačný břeh průlivu. Tyto dřevěné stavby s vyřezávanými verandami a malebnými arkýřovými okýnky vznikly převážně ještě za vlády posledních sultánů, ale dodnes jsou prestižní adresou, kde tráví léto místní smetánka. Nejpůsobivější stavby tohoto druhu stojí na asijském břehu mezi osadami Cengelkoy a Kanlica. Mnohé z nich prošli důkladnou rekonstrukcí. Za pozornost stojí zejména „Yali hraběte Ostroroga“ a Yali Huseyna Paši. Téměř každá yali měla kdysi malé přístaviště pro typické turecké veslařské čluny kayik, dnes však stojí u mol tureckých zbohatlíku převážně luxusní jachty a moderní motorové čluny.
Ani další kilometry plavby nebyly nudné. Ze zatajeným dechem jsme si spolu s ostatními výletníky užívali následující atrakce. Několik hodin naše loď kličkovala střídavě od jednoho břehu k druhému, od kontinentu ke kontinentu. Silným dojmem na nás zapůsobila stará pevnost Rumeli Hisar, u které dnes stojí jeden ze dvou mostů přes úžinu. Právě v těchto místech se dostal na evropský břeh slavný Mehmed Dobyvatel, vyplenil Konstantinopol a zasadil tím poslední ránu Byzantské říši. Dávno před ním zde zas podle legendy perský král Darieus při svém tažení do Řecka zakotvil své válečné lodě těsně vedle a přešel po nich z Asie do Evropy při svém tažení proti městům antického Řecka.
Za prvním bosporským mostem začíná jedinečná krajina, kterou Alexander von Humboldt označil za jednu z nejhezčích na světě. Následuje několik zákrutů a na obzoru se objeví protilehlé rybářské osady Rumeli Kavagi a Anadolu Kavagi. Každá leží na opačném kontinentu. Na jejich místě se původně nacházeli poslední strážní pevnosti. Na kopci nad asijskou Anadolu Kavagi jsou dokonce vidět impozantní ruiny hradu. My jsme však vystoupili v Rumeli Kavagi, což je poslední přístaviště na evropské straně úžiny. Pokud pověst o Symlegadách nelže, musel stát jeden ze slavných skalních útesů právě zde.
Ten s úzkým krkem
Turci říkají Bosporské úžině Bogazici, což doslova přeloženo znamená „ten s úzkým krkem“. V historii jejich státu sehrálo toto místo nejednou klíčovou úlohu, neboť byla po staletí předmětem velkého zájmu cizích mocností. Velmi aktuálním tématem evropské politiky se stal Bospor především v důsledku rozpínavosti carského Ruska za Petra Velikého a Kateřiny II. Není pochyb, že po celé 19. století bylo cílem ruského imperialismu využít úpadku Osmanské říše a zmocnit se strategické úžiny. Zcela v duchu této tradice požádal Stalin v listopadu 1940 Hitlera o „vojenská a diplomatická opatření“ proti Turecku, aby s německou pomocí získal „základnu pro pozemní a námořní vojsko“ a tím i kontrolu nad Bosporem. Tento požadavek vůči Turecku pak znovu oficiálně zopakoval v roce 1945. To se stalo pro mladou Tureckou republiku hlavním důvodem k přehodnocení dosavadní neutrální zahraniční politiky a přivedlo ji ke vstupu do paktu NATO v roce 1952.
Za zmínku stojí, že lodní doprava skrz průliv se dodnes řídí mezinárodní smlouvou o tureckých mořských úžinách, která byla poprvé uzavřena roku 1923 v Lausanne a později v roce 1936 na žádost Turecka revidována v Montreaux. Tato dohoda zaručuje plnou svobodu pohybu všech obchodních lodí a Turecku dává právo budovat opevnění na pobřeží průlivů. Mimo jiné mohou na základě této dohody proplouvat Bosporem i cizí válečné lodě. To nebylo až do první světové války možné, pouze pokud to dovolil sám sultán. Nicméně po porážce Osmanské říše v roce 1918 připlula do Bosporu celá armáda spojeneckých válečných plavidel a zakotvila tam na několik měsíců. Když byl později Kemal Ataturk (zakladatel Turecké republiky) dotazován na hlavní důvod přeložení hlavního města do Ankary ve vnitrozemí státu, zmínil právě tuto situaci.
Mezinárodní smlouva o tureckých mořských úžinách však rovněž říká, že Turecko může Bospor uzavřít pro cizí vojenská plavidla při válečném ohrožení nebo jako stát vedoucí válku
Protichůdné mořské proudy
Při plánování výletu na Bospor jsme se v průvodcích dočetli nejen o historii průlivu a památkách po obou březích, ale též základní zeměpisná fakta. Například, že úžina dosahuje místy hloubky až 120 metrů, je dlouhá 31 kilometrů, v nejužším místě měří pouze 660 metrů avšak v nejširším 4700 metrů. Poněkud nás při této četbě znepokojila zmínka o protichůdných mořských proudech, které jsou zvláštním přírodním úkazem a zároveň nemalým nebezpečím pro neopatrné plavce.
Důvodem těchto neobvyklých pohybů vody je rozdílná teplota Černého a Marmanského moře. Silný proud při hladině Bosporu směřuje z Černého do Marmarského moře (z východu na západ), naopak spodní proud se pohybuje u dna průlivu opačným směrem.
Na první pohled vypadá ovšem hladina Bosporu klidně a působí celkem uklidňujícím dojmem. Pravda, ke koupání příliš neláká. Temně hnědá barva nesvědčí o velké čistotě vody a občas lze ve vlnách zahlédnout odpudivě slizkou medúzu. Ale nezdálo se nám, že by mělo být zas tak velký problém přeplavat z jednoho břehu na druhý. Předpokládali jsme, že údajný proud nemůže zamýšlený sportovní výkon zkomplikovat natolik, že by byl nad naše sily. Jakou vzdálenost bude ostatně třeba uplavat, jeden nebo dva kilometry? To přece není nic zvláštního! Lord Byron také přeplaval Dardanely bez zvláštního tréninku. A to měl tento romantický básník napůl chromou nohu a šlo o úžinu ještě o něco širší.
Těžko říci, z čeho vlastně pramenilo naše sebevědomí a optimismus. Dnes soudím, že šlo hlavně o mladickou nerozvážnost, neboť žádným srovnatelným výkonem jsme se do té doby pochlubit nemohli. Pokud jde konkrétně o mne, veškeré mé zkušenosti v tomto směru spočívali v tom, že jsem jednou přeplaval Hostivařskou přehradu a několikrát dvouhektarový rybník na chatě…
Ve stopách bájných reků
Naštěstí jsme měli ještě tolik zdravého rozumu, že jsme se nehodlali vrhnout do vln oba současně. Rozhodli jsme se nejprve obstarat doprovodné plavidlo, tedy člun, na kterém by jeden z nás vesloval k opačnému břehu hned za plavcem a byl mu k dispozici v případě problémů jako záchranné plavidlo. Za tímto účelem jsme se vydali podle přístavních mol a pokoušeli se najít vhodnou loďku.
Brzy se nám podařilo za symbolickou částku usmlouvat zapůjčení malé veslice. Majitelem byl postarší lovec ústřic Ali Otabasi. Ještě před plavbou nás pohostil ve své rybářské chajdě. O našem záměru nepadlo ani slovo. Báli jsme se, myslím celkem oprávněně, že s naším plánem přeplout na jeho kocábce napříč Bosporem, by asi nesouhlasil.
Náš start připomínal tak trochu němou grotesku, takže ho doprovázeli poťouchlé vtípky a smích několika náhodných čumilů. Hned po vstupu na palubu se totiž zapůjčená veslice divoce rozhoupala, takže jsme se málem umlátili vesly, která byla uložena na dně plavidla a bylo je třeba posadit do úchytek po bocích lodi. Po několika pokusech se nám to podařilo, načež jsme zjistili, že nás již unáší voda, neboť Ali zatím plavidlo odvázal. První pokusy ovládnout člun vyšly zcela na prázdno. Těžká vesla se nám téměř nikdy nepodařilo zapíchnout do vody současně. Zatímco jedno obvykle uchvátila zpěněná mořská vlna, to druhé sebou cloumalo zběsile ve vzduchu a jeho opačným koncem jsme si div nevyrazili zuby. To vše rozhodně nepřispívalo k zachování plynulého směru jízdy.
Břeh se zatím povážlivě vzdaloval a na scéně se objevilo první nebezpečí: projíždějící nákladní lodě. Hustota provozu je v Bosporu poměrně značná a občas se v úžině objeví i ty největší ropné tankery a zaoceánské nákladní lodě. Dostat se pod jejich příď by mělo fatální následky. Značný problém nám také způsobovaly vlny, které se tvořily za jejich zádí a připomínaly menší tsunami.
Zcela zaměstnáni ovládáním našeho malého plavidla a zaskočeni drsnou realitou mořského živlu, jsme úplně rezignovali na původní záměr úžinu přeplavat. Novým smělým cílem bylo přes Bospor z Evropy do Asie doveslovat.
Když jsme se dostali asi do poloviny průlivu, vytáhli jsme z pouzder fotoaparáty a zapózovali před objektivy s vesly v rukou. Po pořízení památných snímků jsme si všimli, že se břehy po obou stranách nějak změnily. Ruiny pevnosti Anadolu Kavagi byly kdesi daleko na obzoru a přístaviště v Rumeli Kavagi nám zmizelo zcela z dohledu. Zato se přímo na nás hnal jakýsi rybářský kutr a občas přitom pronikavě zařvala jeho výkonná siréna. Nechápali jsme, proč nás jednoduše neobjede, vždyť místa bylo všude dost. Loď nás vzápětí prudce obkroužila a zdálo se, že její dvoučlenná posádka chce o něčem diskutovat. Po delším pokřikování a gestikulování jsme nabyli dojmu, že budeme těmi dobrými muži na druhý břeh odtaženi, že nám prostě chtějí pomoc. Přivázali jsme tedy hozené lano k naší veslici a nechali se táhnout. Z jakéhokoli pokusu o sportovní výkon tedy úplně sešlo.
Následující okamžiky se však nevyvíjeli zcela podle našich představ. Kutr nás netáhnul k asijskému břehu, ale Bosporem stále východ směrem k Černému Moři. „No a co teď,“ podíval se na mě užasle můj souputník. „To teda nevím,“ odpověděl jsem. „Námořní bitvy nejsou můj obor.“
Že by se jednalo o únos nebylo právě pravděpodobné. Přesto jsme začali zvažovat, že se od našeho vlečného člunu nějak odvážeme či odřízneme. Než jsme však stačili učinit tento zbrklý záměr, objevila se u břehu povědomá silueta přístavu Rumeli Kavagi a po chvíli i rukama zběsile mávající postavička rybáře Aliho. Teď nám to teprve došlo. Aniž jsme si to uvědomili, proud nás během naší amatérské plavby zanesl daleko na západ a Ali za námi vyslal své známé rybáře jako záchranu. Hned po přistání jsme se tomu všichni pěkně zasmáli. Pak nás vzal Ali do své loďky a sám provezl podél břehu. Za odměnu jsme mu po návratu domů poslali pohled a pár fotografií. Ale nevím, jestli je dostlal. Neodpověděl, a když jsem se po mnoha letech dostal do Rumeli Kavagi znovu, již jsem ho tu nenašel.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední anatolští kočovníci
Potřásáme si s chlapcem rukou a naučenými tureckými frázemi se ptáme, zda bychom mohli v jeho táboře přespat. Naší žádostí je překvapen i potěšen. Nedivíme se. Jsme pro něj nečekaným vytržením z jednotvárného života v odlehlých horách, kde turisty znají děti jen z vyprávění. Vede si nás hrdě ke skupince stanů schoulených pod prudkým skalním srázem na břehu nepatrného potůčku. V dálce vidíme další pastýře ženoucí z pastvy početná stáda. Zapadající slunce dodává oblakům prachu, jež zvedají ze země kopýtka ovcí, zlatavý nádech. Výjev jako z dávných biblických dob…
Jsme rádi, že se nám podařilo k táboru dorazit ještě za světla. Přiblížit se ke stanům kočovníků po setmění, to může být opravdu nebezpečné – nejen kvůli psům, které jejich spící majitelé nemohou rychle odvolat. Podle celkem pochopitelného smýšlení pastevců nechodí za tmy na neohlášenou návštěvu lidé s dobrými úmysly. Znalci poměrů tvrdí, že v některých oblastech střílí proto v noci na každého, kdo se potlouká poblíž jejich tábořiště, aby odstrašily případné zloděje dobytka.
Tábor pastevců
Ležení kočovníků tvoří jen tři stany. Před jedním z nich muži právě zapalují malý ohýnek. Bez velkých okolků jsme pozváni na čaj a skromnou večeři – sýr s chlebovými plackami jufka. Na oplátku rozdáváme dětem, které se kolem nás zvědavě seběhly, české bonbóny a čokoládu. Jeden starší pastevec ovládá základy několika světových jazyků, kdysi totiž pracoval jako kuchař v hotelech u moře. Ptá se, jak jsme tábor našli. Po pravdě odpovídáme, že jsme jejich stany zahlédli včera dole u silnice z okna autobusu, během výletu k jedné antické památce, a jelikož nás zajímalo jak žijí, rozhodli jsme je navštívit. Dnes byla však na stejném místě už jen zválená tráva. Vydali jsme se tedy údolím vzhůru do svahů hory Emir Dagi, neboť nám bylo jasné, že právě tam se teď na jaře vyhánějí všechna stáda z okolí na čerstvé pastviny.
Ráno si prohlížíme za asistence našich hostitelů tábor. Stany mají kuželovitý tvar a tvoří je dřevěná konstrukce pokrytá pevnou bílou látkou. Jejich vybavení je jednoduché a účelné – plynový vařič, plechové nádobí a vrstva koberců místo lůžka. Ženy se chlubí, že jsou všechny dílem jejich rukou. Muži nám zas předvádí dnes už velmi vzácný filcový kabát z ovčí vlny, kterému se říká kepenek. Jedná se o unikátní vynález anatolských nomádů, jehož využití je opravdu univerzální. Nosí se jako ochrana proti dešti a studenému větru, ale také se používá jako spací pytel. Je nepromokavý, ale přitom prodyšný. Z vnější části bývá zdoben malovanými ornamenty, kterým je přikládána magická moc.
Zdá se to téměř neuvěřitelné, ale i na počátku 3. tisíciletí žijí v Turecku, na území státu ucházejícího se o členství v EU, tisíce lidí kočovným způsobem života. Jejich domovem je nehostinná Anatólie (turecky Anadolu), asijská část této blízkovýchodní země. Turci z měst těmto nomádům říkají Jörükové, někteří o nich také mluví jako o Turkomanech.
Kolébka civilizací
Prakticky celou Anatólii tvoří vyprahlá náhorní plošina, ze všech stran lemovaná drsnými horami. Několik impozantních vrcholů sopečného původu se zvedá i v samém srdci Anatólie, které jinak zabírá jen jednotvárná rovina, místy přecházející v polopoušť. Najdeme tu několik velkých jezer, ale naprostá většina z nich má slanou vodu, která se nedá pít. Navzdory těmto nepříznivým přírodním podmínkám leží právě zde kolébka mnoha velkých civilizací. Za všechny jmenujme alespoň starověké říše Chetitů, Frýgů a Lýdů.
Řada vědců se domnívá, že dnešním Jörükům, potomkům turkických kmenů, které se ve středověku v několika vlnách přihnaly do Anatólie ze střední Asie, koluje v žilách stále i kapka krve těchto dávno vymřelých národů. Je totiž velmi pravděpodobné, že se dobyvatelé částečně smísili s původním místním obyvatelstvem. Navíc v tradicích Jörüků lze prý najít kromě typicky tureckých prvků z předislámských dob i stopy zvyků starých anatolských kultur.
Vyskytují se však i opačné názory. Podle nich jsou potomky oněch „míšenců“ dnešní usedlí Turci, proto také vidíme na ulicích tureckých měst tolik odlišných typů tváří a jen málokdy ryzí turkický profil. Naopak Jörükové z Anatolských plání mají na rozdíl od většinové populace rysy charakteristické pro všechny turkické národy střední Asie – nápadně vystouplé lícní kosti a zešikmené oči. Lze se proto oprávněně domnívat, že jsou to zbytky těch divokých turkických kmenů, které se nikdy nedokázaly sžít s civilizovanějším maloasijským obyvatelstvem a přizpůsobit se usedlému způsobu života. Jinými slovy: Jörükové jsou vlastně možná jedinými čistokrevnými Turky v dnešním Turecku.
Konec karavan
Oficiálně se Jörükové dělí pouze na několik velkých kmenů, z nichž nejdůležitější je Karakoynlu a Karakeceli. Ve skutečnosti však tvoří tito poslední anatolští kočovníci bezpočet rodinných klanů, které spolu udržují jen sporadické kontakty. Jörükové vyznávají umírněnou formu islámu a zachovávají i některé pohanské praktiky. Jsou to houževnatí, hrdí a srdeční lidé. Odmítají vzdát se svého jednoduché způsobu života, netouží po moderních vymoženostech. Občas příležitostně pracují ve městech, ale žít zde nedovedou a nechtějí. Někdo je považuje za romantické duše milující volnost a svobodu, někdo zas za otroky jejich stále hladových stád ovcí a koz.
Pověstnou se stala pohostinnost Jörüků. Každý cizinec, který přichází v míru, musí být podle starého zvyku pohoštěn coby tanrinin misafiri (host Boží).
Dříve urazili někteří Jörükové na svých poutích po Anatólii stovky kilometrů. Karavany jejich velbloudů tehdy zásobovaly odlehlá místa ve vnitrozemí a zpět do přístavů přivážely koberce, koření a další ve světě žádané orientální zboží. Poté, co zemi na začátku minulého století proťala síť asfaltových silnic, přišli však o veškeré příjmy z obchodu a velbloudů se téměř zbavili. Jen v přímořských oblastech jižně od Izmiru nadále chovají tyto vznešené hrbaté mimochodníky kvůli populárním velbloudím zápasům, které se konají v zimních měsících.
Nebezpeční psi
Kromě ovcí a koz chovají Jörükové také velké pastevecké psy. Ti jsou od nepaměti postrachem všech cestovatelů. Přísloví, že pes, který štěká nekouše, se na tyto bestie rozhodně nevztahuje. Na první pohled vypadají tak trochu jako kříženci vlkodlaka a psa baskervilského. Ve skutečnosti jde většinou o různé příbuzné obávaných kavkazským ovčáků, z nichž byly vyšlechtěny některé rasy velkých bojových psů.
Často se lze také setkat s plemenem Kangal, speciálním velkým a silným psem vyšlechtěným poblíž stejnojmenného městečka v centrálním Turecku, o jehož odvaze a zuřivosti koluje mnoho krvavých historek. Na krku mívají obojek s velkými kovovými hroty, aby při svých bitkách vzájemně nezabili. Úkolem psů je chránit stádo před vlky, medvědy a zloději. Při setkání s nimi nikdy neutíkejte. Obvykle je lze udržet v bezpečné vzdálenosti házením kamenů, mávání holí nezabírá.
Psi chtějí většinou vetřelce pouze zastrašit, zaútočí jen pokud se dostanete mezi ně a stádo. Jste-li už jednou v táboře, očichají si vás a více je nezajímáte.
Velké velikosti dosahují anatolští pastevečtí psi především kvůli své zvláštní výživě. Nejsou krmeni masem, to by se svým pánům značně prodražili, ale odpadem, který vzniká při výrobě sýrů a jogurtu. Syrovátka je jim servírována ve velkých kýblech spolu s nalámaným chlebem. Pokud dostanou k ohlodání nějakou kost, tak je to pro ně velký svátek.
Léto v oblacích
Dnes už se Jörükové stěhují většinou jen na vzdálenost několika desítek kilometrů. Pro pastevce není totiž žádným přínosem stěhování do dalekých krajů, důležitá je změna nadmořské výšky. V létě je jejich přechodným domovem jajla. Toto slovo nemá v češtině odpovídající ekvivalent. Znamená letní tábor, ale i horskou pastvinu nebo jen místo vysoko v horách.
Stěhování na letní tábořiště začíná hned s prvním teplým jarním dnem, obvykle koncem května. Jajla bývá položená tak vysoko v horách, aby se lidé vyhnuli vše spalujícímu letnímu žáru a zvířata měla dostatek čerstvé trávy. Leží proto nezřídka i ve výšce 3000 metrů. Vždy, když jsou louky v okolí tábora spaseny, což bývá přibližně po třech týdnech, je třeba jej přemístit jinam. Do nejbližší vesnice či města se z jajly čas od času sváží sýr, jogurt a další mléčné výrobky na hřbetech malých oslíků.
Zima bývá v anatolských horách dlouhá a tvrdá. Jörükové ji tráví dole v teplé nížině nebo na mořském pobřeží, kde mají své stálé sídlo. Tomuto zimovišti se říká kišlag. V minulosti byl kišlag vlastně jen jakýmsi pevným táborem, kde měli stany kamennou podezdívku. Dnes už jde zpravidla o vesničku s jednoduchými domky, kde část rodiny zůstává po celý rok. Děti proto mohou chodit do školy, tak jak to vyžadují turecké zákony. Zatímco ženy se v zimě věnují vázání koberců muži hledají příležitostné práce. Mnoho Jörüků se v poslední době vydává za prací do zahraničí. Někteří i zbohatli a pořídili si velký dům u moře. V létě ho prý však stejně opouští, protože je cosi nevysvětlitelného táhne do hor.
Jörücký skansen
Chcete-li se s Jörüky setkat, vydejte se na svahy velkých anatolských vulkánů jako je Erciyas, Emir a Hasan nebo do pohoří Taurus. Pokud se však chcete více seznámit s životem těchto kočovníků a nemáte čas hledat jejich tábor v rozlehlých anatolských horách, je tu ještě jedna možnost. Navštivte Yörük Folklorik Parki, svérázný stanový skansen ležící na okraji Kemeru, jednoho z nejpopulárnějších letovisek na turecké riviéře. Najdete tu několik stylově zařízených stanů z černých kozích kůží, jenž jsou typické pro kočovníky z jihu země, ve kterých můžete obdivovat originální rukodělné práce. Kromě figurín navlečených do pestrých krojů expozici občas oživí i skuteční Jörükové. Předvádí tu lidová řemesla a tance nebo dávají cizincům ochutnat tradiční turecké pokrmy – například jako papír tenké chlebové placky jufka, které jsou dodnes hlavní potravou těchto hrdých, ale chudých lidí.
Jörücká love-story
Tureckým národním nápojem není káva ani čaj, jak se často mylně uvádí. Tyto nápoje sem přišly teprve nedávno a dnes se pijí na celém světě. Tureckým národním pitíčkem je ayran (čti: ajran). Vyrábí se z jogurtu smíchaného s vodou a solí. Každý, kdo ho ochutnal, vám potvrdí, že nic neosvěží a neposilní člověka v parném létě tak jako tento nápoj. V restauracích dnes ayran točí do sklenic a v obchodech se prodává v plastových kelímcích. Nejlahodnější je však čerstvý ayran, namíchaný z ovčího jogurtu přímo na jajle vysoko v horách. O tom také vypráví stará pověst.
Kdysi dávno stál v jednom horském táboře Jörüků stan, kde žil mladý muž se svou starou matkou. Každý týden v pátek jezdil tento chlapec s ostatními muži z tábora dolů do města, aby tam vykonal sváteční modlitbu v mešitě a prodal výrobky z ovčího mléka. Na jednom z těchto výletů náhodou potkal krásnou dceru paši, který městu vládl. Mezi mladými lidmi vzplanula velká láska. Jenže, kdo kdy slyšel, že by nějaký mocný paša dal souhlas své dceři k svatbě s prostým Jörükem! Naštěstí dívku něco napadlo. Řekla svému milému: „můj otec miluje dobré jídlo a pití, zejména ayran. Pokud nějakým způsobem zařídíš, aby on ochutnal tvůj ayran, bude mít k tobě snad vstřícnější postoj a ke svatbě dá souhlas. Oči mladého muže se rozzářily nadějí. Běžel do svého tábora a čekal, až paša pojede na lovu kolem. Jednoho dne se konečně objevil na koni nedaleko tábořiště. Byl vyčerpaný po dlouhé lovecké výpravě a nemohl proto odmítnout pozvání na pohoštění. I na svých dalších loveckých výpravách paša vždy navštívil stan mladého Jörüka, aby okusil vynikající ayran kočovníků. A jejich vzájemné přátelství rostlo. Po nějakém čase vyslal chlapec stařešinu kmene do města, aby se pokusil dojednat svatbu. A protože měl paša chlapce rád, nemohl na žádost o ruku jeho dcery odpovědět záporně. Ozvěna hlasů šťastných svatebních hostů se prý dodnes občas ozývá v anatolských horách…
Drsní Kurdové
K posledním anatolským nomádům patří vedle Jörüků také několik kurdských kmenů z pustých hor na východě země. Na rozdíl od Jörüků, které už dnes lze považovat spíše za polokočovníky, jsou tito drsní lidé stále dokonalým prototypem nezávislých tuláků, kteří dodnes nechtějí brát na vědomí dokonce ani státní hranice. Přesto že obývají rozsáhlé území, není lehké se s nimi setkat. Turecká armáda totiž cizince jen nerada vidí v horách na hranicích s Irákem a Íránem, kde stojí většina jejich táborů. Některé oblasti jsou dokonce pro turisty uzavřeny úplně, jako třeba atraktivní pohoří Hakkari. Stále tu totiž doutná partyzánsky vedená válka kurdských separatistů proti centrální vládě. Dalším problémem je čilé pašeráctví, údajně hlavní zdroj příjmů právě kurdských kočovníků, kteří jsou ve zdejším nepřehledném horském terénu jako doma.
Při cestování po východním Turecku jsme spatřili kurdské stany mnohokrát. Lákavě vypadaly stanové osady v hlubokém údolí Zábu, ale díky kulometným hnízdům a kontrolním stanovištím turecké armády všude podél silnice, byla pro nás jejich návštěva vyloučena. Na další kurdský tábor jsme narazili při túře do málo známého pohoří Munzur na horním Eufratu. Bylo však odpoledne, muži byli se stády vysoko ve svazích, a od stanů na nás civělo jen několik vykulených žen v pestrých šatech. Když jsme se k ležení přiblížili, dalo se navíc několik dětí do breku a psi spustili varovný štěkot. Raději jsme tedy nepřekročili bystřinu, která nás od tábora dělila, neboť nebylo pochyb, že k návštěvě není právě vhodná chvíle.
Nakonec jsme se s kurdskými kočovníky setkali a to v dost kuriózních místech – na dně gigantického kráteru vyhaslé sopky Nemrut Dag u jezera Van. Nejdříve nám nahnaly trochu strach pušky v jejich rukách, ale naštěstí se ukázalo, že nejde o militantní separatisty, ale o chudé horaly, kteří si jen občas rádi zapytlačí.
Nejraději ovšem vzpomínám na kurdské tábory na svazích bájné hory Ararat. Tahle těžko přístupná oblast je skutečným královstvím nomádů. Takhle si představuji Divoký Kurdistán. Dodnes zde používají i velké černé stany z kozích chlupů a hostům se servíruje tradiční kaše ašur, která je někdy také nazývána Noemovým puddingem, neboť její recept pochází podle legendy od Noemovy ženy. Ta jej prý smícháním posledních zbytků zásob poprvé připravila posádce biblické Archy, jež jak známo údajně přistála právě zde.